Vyhovoval vám styl, jakým jste se ve škole učili anglicky? Já si zpětně uvědomuju jednu ohromnou slabinu školních osnov – minimálně v letech 1996–2004, kdy jsem ve školní lavici jazyku Shakespearovu učil.
Vystřídal jsem přitom dvě gymnázia: jedno maloměstské, jedno pražské. A učilo mě postupně 6 angličtinářů různého věku a pohlaví. Ale na tuhle věc se nesoustředil žádný z nich. O co šlo?
Prakticky vůbec jsme se nevěnovali fonetice. Celé ty roky mě tak mátla a brzdila v pokroku absence určitých naprosto základních znalostí, které jsem se potřeboval dozvědět už v 1. pololetí primy. Jenže nedozvěděl. Konkrétně:
Angličtina má JAK obouretné, TAK retozubné „v“
Sice nám hned ukázali správnou výslovnost obouretného „w“ (wind, pillow), ale už jsme se nedozvěděli, že tam, kde se píše „v“, se vyslovuje stejná retozubná hláska jako v češtině.
Jakou práci mi to pak v dospělosti dalo, odnaučit se vyslovovat třeba „very“ nebo „verdict“ jako [uery; uerdikt]!
Angličtina rozlišuje otevřené a zavřené „e“ a „o“
Věřili byste, že ještě několik let po maturitě jsem se divil tomu, že v angličtině se „man“ a „men“ (jednotného a množné číslo slova muž/muži) vyslovuje stejně? No fakt. Za osm let na gymplu se nikdo neobtěžoval mi vysvětlit, že angličtina má oproti češtině navíc otevřené „e“ a otevřené „o“.
Takže zatímco například „men“ se vyslovuje s českým „e“, ve slovech jako „man“ se musíme my Češi naučit úplně novou hlásku. A na rovinu – anglických slůvek obsahujících otevřené „e“ nebo „o“ jsou mraky. A já je po léta vyslovoval špatně.
Dalším důsledkem tohoto zanedbání bylo, že jsem špatně vyslovoval výrazy s otevřeným „o“. Třeba „gone“ (pryč) jsem vyslovoval [gan], čímž jsem mluvil o zbrani.
Nemyslete si, že to nehraje roli. Jeden můj kamarád se snažil na dovolené v Irsku s kýmsi mluvit o jazzu, jenže to mylně vyslovoval s českým zavřeným „e“. Dotyčný se mu nesmál. Ani se nedivil. On mu prostě nerozuměl!
Až po minutě vysvětlování se mu rozjasnila tvář a řekl: „Ah, you mean džéééz!“ Přičemž otevřel pusu, jako by chtěl zívnout.
V angličtině někdy znělost a neznělost rozhodují o významu
V některých pozicích hlásek platí, že je obtížnější (vyžaduje více artikulační energie) vyslovit její znělou nebo naopak neznělou variantu. V češtině to řešíme tak, že prostě vyslovíme tu pohodlnější hlásku.
Místo „dav“ řekneme [daf], místo „když“ zazní [gdyš] (tam jsou taková místa hned dvě – „k“ a „ž“), místo „shromáždit“ vyslovíme [schromáždit].
U posledního příkladu je zajímavé, že Moravané to řeší naopak: Obtížně vyslovitelnou kombinaci neznělého „s“ a znělého „h“ neučiní celou neznělou jako Češi [sch], ale naopak ji celou vysloví zněle – [zh], takže řeknou [zhromáždit]. (Na Moravě se obecně mluví „zněleji“.)
Jenže proč mi na gymplu nikdo nevysvětlil, že v angličtině to takhle nefunguje zdaleka vždy? Tam mluvčí mnohdy alespoň částečně vysloví onu „obtížnější“ variantu, protože tím rozlišují význam!
Pozdě jsem tak zjistil, že třeba výslovnost slov „dog“ (pes) a „dock“ (přístaviště) není stejná, protože u prvního slova přinejmenším částečně zazní znělé „g“.
Stejně tak jsem léta vyslovoval slovo „raise“ (zvedat) bez výčitek jako [reis], čímž jsem ovšem mluvil o závodě neboli „race“. Správná výslovnost „raise“ je totiž [reiz].
Jak to bylo u vás?
Zajímalo by mě, jestli máte podobnou zkušenost. Taky vám tohle všechno angličtináři zapomněli říct? Nebo je to taková samozřejmost, že to má žák pochopit sám, a já byl prostě příliš mdlého rozumu? Pište do komentářů!
The post Co mě angličtináři zapomněli naučit appeared first on Proofreading.cz.